Práce, tlak na sebe samu a nekonec vyhoření mi vzala to nejcennější. Jak se to mohlo stát? To se dozvíte v rozhovoru, který jsem vedla s Bohunkou. Jméno bylo na žádost hosta změněno. Pokud si přečtete celý příběh, možná pochopíte…
Bohunko, z tvého příběhu běhá mráz po zádech. Co pro tebe znamená vyhoření?
Myslím si, že vyhoření ve značné míře zasahuje poměrně velkou část populace. Málokdo také ví, že když se řekne vyhoření, nemusí to být hned jen ta nejhorší varianta, kdy člověk nemůže vylézt z postele. Existují různé formy. Každý si neseme starosti a trable v jiné míře, pro někoho stále snesitelné a pro druhého už ne. A to je ono. Lidé se pořád snaží něčeho dosáhnout, všechno zvládnout – a nakonec je vše velmi individuální.
Plus zde hraje roli genetika, rodina, život. A ty toho máš, Bohunko, na krku docela hodně. Jsi klientská účetní, asistent daňového poradce, senior účetní, který zaučuje juniory, vedla jsi nějaké akciovky…
Ano. V jedné společnosti jsem měla pod sebou asi 140 firem. V druhé jsem pod sebou měla méně klientů, ale zato více odpovědnosti a bylo to celkově náročné – vedla jsem agendu v různých jazycích a zemích. Všem musíte neustále vysvětlovat, proč je v Německu něco možné, a nejde to v Česku. A naopak. K tomu neustále měnící se zákony, které jsou v Česku taky výborné – co platilo včera, dnes už neplatí. Musela jsem neustále kontrolovat a zapracovávat změny v legislativě.
A v době Covidu to bylo úplně nejhorší. Jedni toho využívali na maximum a druzí nemohli, protože prostě nevěděli jak na to. Takže jsem hodně bojovala i se svým svědomím. Některé účetní záležitosti prostě pro mě nebyly korektní, i když byly v souladu se zákonem. Velké korporáty měly žně a nějaký Pepa zedník, který živí další čtyři zedníky, na dotace nedosáhl. V té době jsem pracovala 15 hodin denně.
Všichni chtěli všechno a ty neustálé změny moc nepřidávaly.
Takže první vyhoření přišlo v době Covidu?
Ne, to přišlo už v době, kdy jsem měla pod sebou těch 140 klientů. Všichni, kdo v té firmě měli ruce a nohy, dostali klienta. Já jsem k tomu měla pod sebou tři holky, kterým jsem dělala supervizi a zaškolovala je. Řekla jsem si, že to by stačilo a našla jsem si jinou práci.
Jenže v nové práci dvě účetní otěhotněly a zase to všechno padlo na mě. Začal Covid a nikdo nový se nepřijímal. Neměli jsme žádné volno a museli chodit do kanceláře. Důvod chození do kanceláře byl, že přece nebude prázdný. Jednou mě zastavila městská policie a chtěla mi dát pokutu, že určitě nejedu z práce. Bylo to v jedenáct hodin večer. Doma bordel, psychika v háji, nenavařeno, neuklizeno, chlap nepomáhal. Radši koukal na telku. Takže do toho přišla i krize partnerská. Já pořád naznačovala, ale on to neregistroval. A jednou jsem bouchla. Jen jsem po něm řvala. Bylo to opravdu náročný, nebyl na nic čas. Já jsem pořád jenom pracovala a jela na autopilota. S autopilotem se to mělo tak, že jakmile mi něco nebo někdo do nějaké činnosti „vlezl“, tak jsem ji neudělala. Třeba jsem ráno vůbec nešla na záchod nebo jela do práce ve vršku od pyžama. Tak jsem přišla do práce a seděla v bundě, ať nejsem za blázna. Nulový sociální kontakt. Život se smrsknul jen na práci a nic jiného. Přestala jsem prakticky jíst a stejně pořád přibírala. Takže taky super.
Takže to byla kombinace stresu, pracovního stylu, osobního života, nulového sociálního kontaktu?
Ano, a jednoho dne jsem prostě nevstala. To jsem si uvědomila, že je asi něco hodně špatně. Nohy mě neposlouchaly, partner mi musel pomoci vstát. Myslel si, že jsem se někde praštila do hlavy nebo si ty nohy nějak přeležela. Jeli jsme do nemocnice a tam mi také nepomohli. V nemocnici existoval jen Covid, nic jiného nemělo váhu. Do toho přišly migrény, bolesti zad, měla jsem velké problémy vůbec fungovat. Najednou jsem byla na někom závislá, a to bylo děsný. Vždy jsem byla ta silná ženská, co všechno zvládne. Nechtěla a nepotřebovala jsem pomoct. Přece nejsem žádná padavka, říkala jsem si celý život. To se táhne už od dětství, kdy mi nějaká ta podpora evidentně chyběla. Přála jsem si být jedinečná. Ta holka, co to vždycky zvládne.
Přítel se v tom děsným hurikánu oklepal a začal doma pomáhat. A já byla o trošku míň tvrdohlavá a snažila se nechat si pomoci. Zanedlouho mi začal nastavovat zrcadlo, co se práce týkalo. Byl nepříjemný a neustále se mě ptal, kdy konečně budu pracovat míň. Začal mi pravidelně schovávat laptop a říkal, že tak to už dál nepůjde. Jenže, já sice byla bez počítače, ale ten v hlavě jel pořád na sto padesát procent.
Pomohlo ti nějak, když ti začal počítač schovávat? To je hodně zvláštní způsob jak dát najevo nespokojenost.
Docela ano. On vždy všechno bral s humorem, umí každou situaci odlehčit. A mně to nakonec přišlo i vtipný. On za mnou opravdu stál a kontroloval, abych začala práci odmítat. Já to totiž neuměla, neuměla jsem říct ne. No a pak jsem zjistila, že pro ostatní byl Covid obdobím klidu. Všechno naházeli na mě, protože já to přece zvládnu…
