Syndrom vyhoření není únava, ze které se vyspíte.

Příběh Lucky je silný. Stejně, jako ona je silná žena. Její příběh bude rezonovat s mnoha lidmi — někteří si to přiznají, jiní možná méně. Možná se díky její otevřenosti zastavíte a uvědomíte si křehkost svého bytí, a to, že zítřek není samozřejmostí. Není to o poučkách, co a jak dělat, ani o tom, kterou knihu nastudovat. Není to návod na život. Je to hluboké sdílení. Pro vás. Pro nás všechny. Děkuji za důvěru. 🍋

Lucie na svůj LinkedIn profil napsala: 

“Je to rok a kousek. Sedím u neurologa a ten mi vysvětluje, že stresová ataka má stejné příznaky jako mozková mrtvice. Na malou chvíli jsem přišla o zrak. Třepala se jak drahej pes. A nebyla schopná mluvit. Na malou chvíli jsem si myslela, že opravdu umřu.

Je to plíživý. A ještě z toho ani po té době nejsem venku. Řekla bych, že jsem přesně na půl cesty. Na půl cesty dostat se z toho, na půl cesty vzít ten tobogán ještě jednou.

Je to plíživý. Jsou dny, kdy to jde. Kousnu se, najedu si na pozitivní vlnu a udělám toho strašně moc. Každý takový den je vykoupený týdnem, kdy se ke všemu nutím. To sedíš u počítače, že jdeš pracovat. A za 5 minut koukáš, že jsou 3 hodiny v hajzlu. A ty nevíš, co jsi tu dobu dělal. Mozek měl 3 hodiny vypnuto. Jakejsi mozkovej mikrospánek.

Posledních 5 let života jsem věnovala firmě a lidem, kteří patřili k tomu “dělat byznys”. Chtěla jsem být ještě lepší, ještě úspěšnější, ještě… nevím co. Ale rozhodně jsem chtěla být jako vy všichni, co se tu prsíte svými famózními podnikatelskými storkami.

Poslední 3 roky jsem si připadala jako neschopnej břídil. Poslední rok a půl se učím nepřipadat si tak.

Poslední měsíce věnuji sama sobě. I když to znamená přiznat hlavně sama sobě, že svět není dokonalej. A tím spíš ne já. A hlavně ne vy všichni.

Protože každej občas něco posere.
Protože každej občas nestíhá.
Protože každej občas zapomene.
Protože každej občas…

Ten seznam by mohl být dlouhý.

Já se učím dávat si na seznam jiný věci. Hezčí. Protože tam mám co dát.
Učím se ty věci pojmenovávat. Své skutečné úspěchy.
Učím se mít z nich radost.
Učím se mít zase ráda svou práci, lidi a sebe samu. Hlavně sebe samu.

Jsem unavená. Vyčerpaná. Vyhořelá.
A ne, nejde se z toho vyspat.
S tím se jděte vycpat.”

Syndrom vyhoření není únava, ze které se vyspíte. Umí převrátit celý život, jak prozradila Lucie

K dnešnímu dni, 22. května 2024, její příběh rezonoval s více než 330 lidmi, kteří zanechali přes 100 komentářů ve feedu pod příspěvkem najejím LinkedIn profilu. Lucka, jak ji znám já, je holka plná optimismu a šířitelka dobré nálady. Měla jsem tu čest být součástí několika jejích networkingových setkání, která vede pod názvem “Neformálko.”